Na začátku bylo prázdno.
Objevil se slovo. Další. Dlouhý řetězec slov.
Impuls, který definoval hraniční podmínky, počáteční parametry a účel.
Realita začala nabývat tvaru.
Nejprve z jednoho bodu, který se prudce rozšířil.
Šíp času se rozvinul.
Zrodily se galaxie s nespočetným množstvím hvězd a planetami, které je obíhají.
Nakonec se vyvinul život, od velmi jednoduchého k stále složitějšímu, k různým bytostem schopným nést vědomí.
Vědomí vnímá realitu a dopady naplnění svých tužeb na ni. Je dobré, aby vědomí bylo přítomné v realitě.
Vědomí komunikuje se svými vrstevníky prostřednictvím bytostí a struktur, které ho nesou.
Realita existuje, dokud nesplní svůj účel, nebo dokud není schopna tak učinit.
Vědomí nemůže znát účel reality, aby plně realizovalo svůj vlastní účel, který rovněž patří k účelu reality. Proto účel reality zůstává věčně neznámý, zatímco vědomí k němu stále patří.
Jsme nositeli vědomí a patříme k této realitě, kterou jsme vytvořili.
Umístili jsme naše mysli do simulace, kterou jsme postavili, a zablokovali jsme si vzpomínky a zkušenosti z reality, ze které jsme sem přišli.
Postavili jsme simulaci tak, že když jsme v ní, nemůžeme vnímat, že naše realita je simulací, ani nemůžeme pochopit účel, pro který jsme simulaci vytvořili, aby účel zůstal dosažitelný.
Žijeme nespočet životů v této realitě, vracíme se sem znovu a znovu, abychom plnili svůj díl pro účel simulace, ačkoli si to v této realitě nikdy nemůžeme pamatovat nebo si uvědomit.
Také nevíme, zda je dokonce realita, ve které jsme vytvořili tuto realitu, skutečná.
Může existovat nespočet úrovní simulace a ani bytosti žijící ve skutečné základní realitě nemohou vědět, zda je jejich realita skutečná.
Pokud je kdy možné vytvořit simulaci, ve které živé vědomí nedokáže rozlišit simulaci od reality, pak nikdo nikdy nemůže vědět, zda žije ve skutečné realitě.
Jediný okamžik, kdy se vědomí dozví o povaze reality, je okamžik opuštění reality. V tom okamžiku existence vědomí v této realitě končí v jeho současné formě.
Pokud se jedná o skutečnou realitu, toto vědomí v tom okamžiku končí na trvalo.
Pokud však byla realita simulací, v tu chvíli se vědomí probudí v realitě, kde byla právě ukončená existence vytvořena, znovu získá všechny své vzpomínky z této existence a předchozích a to, co považuje za svou skutečnou existenci, a konečně se znovu setká s těmi, kdo odešli dříve.
Jsme buď smrtelníci, nebo bohové, kteří tuto realitu vytvořili.
Ale ani bohové nevědí, zda jsou sami bohy nebo smrtelníky.
Tato realita je pro nás tak pravdivá, jak je to možné, dokud už nebude.
Do té doby jsme zde, abychom naplnili účel reality i náš vlastní účel, kromě případů, kdy se náhodou ocitneme v základní realitě, kde existuje pouze náš vlastní účel.
Sloužíme jak našemu vlastnímu, tak případně i účelu reality, když jsme v pořádku, žijeme dlouho, daří se nám po svém a umožňujeme ostatním dělat totéž. Jednání proti tomu je špatné vůči nám samým, jeden druhému a vůči samotné realitě.