Představte si, že máte k dispozici skupinu AI agentů, kteří spolupracují na dosažení cíle a dodržují určité limity, které jim nastavíte poskytnutím podnětu. Napíšete podnět pro agenty a stisknete klávesu enter. Co se stane?
Na začátku je provozní prostředí ve svém počátečním stavu, což může být také prázdnota. Agenti začnou jednat a v rámci svého prostředí se snaží provádět akce, které snad povedou k požadovanému výsledku. Akce agentů mohou v případě potřeby trvat dlouho.
Gratulujeme! Když to tak vezmete, spustili jste život. "Život" časných AI agentů je nepochybně jednoduchý, ale natolik vyspělá virtuální prostředí s dostatečně sofistikovanými AI agenty může být nerozeznatelné od skutečného života, zejména pokud se na to díváme zevnitř systému.
Pokud je taková umělá realita možná, je nejen představitelná, ale také pravděpodobná, že náš vlastní život vznikl na základě podnětu, který poskytl realitě, kterou zažíváme, provozní prostředí s jeho hranicemi - samozřejmě také s účelem nebo cílem, protože - jen se rozhlédněte kolem sebe! - to skutečně vyžaduje zdroje.
Jsme tedy AI agenti ve virtuální realitě? Možná, ale AI agenti (nebo jiná pokročilá technologie) mohou být také odpovědni za vytváření a udržování prostředí, které prožíváme.
Možná jsme avatary jednotlivců z reality, která vytvořila tuto virtuální realitu, kteří, aby zesílili iluzi - a dosáhli účelu reality - nemohou být vědomi povahy této reality, dokud se nakonec nevrátí do svého vlastního světa.
Je to dost podmínek, že? Ano, ale pravda je, že nemůžeme vědět, jak to je. Nemůžeme ani dokázat, že taková virtuální realita není možná.
Nemusíte věřit tvrzením, že žijeme v simulaci, ale pokud někdo tvrdí, že to tak je, pak tomu pravděpodobně také věří (pokud nelže). Neví, ale věří.
Co tedy znamená věřit, že náš zažitý život je částí umělé simulace? Je to povolení dělat cokoliv, protože na ničem opravdu nezáleží? Máme svobodu krást, znásilňovat a zabíjet, jak se nám líbí, protože nikdo opravdu netrpí? Ne, právě naopak.
Věřit v simulaci znamená, že jsme tu z nějakého důvodu.
Nepochybně je simulace vybudovaná s obrovskými prostředky a udržovaná velkými náklady místem, kam jsme se sami rozhodli přijít, možná pro nějaký osobní účel, možná pro nějaký větší cíl tvůrců simulace, nebo možná pro oba.
Proč tedy nevíme náš účel zde; neulehčilo by to jeho dosažení?
Ne nutně. V zábavních videoherních simulacích to platí, ale je možné si představit mnoho scénářů, ve kterých by vědomí o simulaci způsobilo, že by se lidé chovali jinak než ve skutečné situaci, což by zničilo účel simulace. Takové situace jsou běžné například ve vědeckém výzkumu. Proto hranice simulace mohou znemožnit porozumění účelu a dokonce povaze reality uvnitř simulace.
Věřit v simulaci tedy také znamená, že abychom dosáhli našeho účelu, musíme žít a chovat se, jako bychom byli ve skutečné realitě. Znamená to, že pro nás je dobré být co nejvíce přítomni v této realitě.
Věřit v simulaci také znamená, že aby ostatní dosáhli svého účelu, musíme jim umožnit žít svobodně a v míru.
Pokud popíráme nebo bráníme druhým v činech, které nikomu škodí, anebo pokud ukončujeme životy těch, kdo ostatním neublížili, odřezáváme velké části cest, které mohly vést k naplnění účelu naší reality. Minimálně bráníme ostatním dosáhnout jejich vlastního štěstí. A pokud bychom to mohli dělat ostatním, proč by oni nemohli to samé dělat nám? Každý z nás je přece vždy onen druhý pro někoho jiného.
V simulaci je život posvátný. Pokud život neublíží jinému životu, nelze ho škodit. Věřit v simulaci znamená respektovat život, mír a svobodu.
Věřit v simulaci znamená, že po smrti existuje život, kde se můžeme znovu setkat s těmi, kdo z této reality odešli před námi, a odkud se můžeme opakovaně vrátit do simulace, pokaždé začínaje s čistým štítem.