Ale co když bychom navzdory všem předpokladům skutečně žili ve skutečné základní realitě, a nerozeznatelné simulace reality zatím neexistují? Nebylo by pak chybou věřit v simulaci?
Ano, kdokoliv, kdo by věřil, že tato realita je simulace, by se mýlil, ale co na tom?
Za prvé, víra těch, kteří si myslí, že žijí v simulaci, v posvátnost života a dobro být přítomni ve své zažívané realitě, stejně jako v to, že by každý měl volnost hledat a sledovat svůj vlastní účel, by stále byla správná a dobrá.
Pokud někdo mylně věří, že žije v simulaci, a díky tomu je k sobě a ostatním laskavý, tak na tom přece nemůže být nic špatného.
Za druhé, simulace nerozeznatelná od reality a pravá realita se liší pro ty, kteří v nich žijí, pouze tím, že smrt v základní realitě je skutečným koncem, zatímco ze simulace se člověk vrací do nižší reality.
Pokud někdo věří, že žije v simulaci a nachází útěchu ve víře, že znovu potká své zesnulé blízké po návratu do nižší reality, nebo že by se později mohl vrátit do této reality, nebude nakonec zklamán, když umře v základní realitě, protože přestane existovat a už nic nezažije.
Existuje však ještě jeden rozdíl mezi simulací a základní realitou; zatímco ta první byla vytvořena za nějakým účelem, ta druhá ho nemá - jednoduše existuje. V základní realitě máme pouze ten účel, který si sami vytvoříme.
Věřit v simulaci by mohlo být s malou pravděpodobností chybou, ale nijak to neublíží. Naopak to umožňuje věřit v něco většího než sám sebe, ačkoliv neustále zde neznámého, což může každému z nás pomoci najít vlastní význam - pokud nic jiného, vždy můžeme sloužit realitě, míru a svobodě a té velkolepé objevitelské cestě, kterou zde jako vědomé bytosti společně prožíváme.