Pokud skutečně žijeme v simulaci a život je jen hra, jaký má potom cokoliv smysl? Jestliže naše prožívaná realita je umělá a naše vědomí pochází ze skutečné reality, proč bychom se snažili setrvat zde místo toho, abychom se vrátili do pravé reality, která musí být neuvěřitelně pokročilá a obdařená, aby dokázala vytvořit tak přesvědčivou virtuální realitu?
Proč bychom se prostě nezabili a neskončili svůj život tady, obzvlášť pokud je těžký a plný neúspěchů?
Tuto otázku je možné si klást, ale stejně tak, nebo dokonce lépe, bychom se měli zeptat, proč bychom se zabíjeli.
Jak jsme již zmiňovali, přišli jsme sem z nějakého důvodu. Sami jsme se rozhodli vstoupit do této reality, plně si vědomi toho, že život zde je odlišný a často těžký a náročný.
Samozřejmě nemůžeme vědět, proč jsme sem přišli. Ani nevíme, jaká rozhodnutí jsme udělali, když jsme sem přicházeli. Nevíme, jaký byl náš život ve skutečné realitě, a nevíme, proč jsme si zvolili dočasně žít v této realitě namísto toho, abychom pokračovali nepřerušovaně tam, odkud jsme přišli.
Víme jen, že jsme to udělali, a víme to proto, že jsme tady.
Možná jsme se chtěli něco naučit. Možná nám tato konkrétní zkušenost chyběla mezi našimi mnohými zkušenostmi a chtěli jsme vidět i tuto stránku života. Možná jsme si vybrali tuto epochu nebo toto místo, protože jsme je dosud nezažili, nebo možná právě tato zkušenost byla tou, kterou jsme chtěli zopakovat. Možná jsme sem přišli s přáteli a chceme sdílet tuto zkušenost společně.
Pokud bychom však zahodili tento život pro jeho nepříjemnost, těžkost či nudu, nebo pokud máme pocit, že jsme selhali nebo jsme nespravedlivě zacházeni, opustili bychom tím vše, proč jsme sem přišli.
A co bychom tím získali? Vrátili bychom se k životu a realitě, ze které jsme sem chtěli přijít. Možná bychom se vrátili dříve, než jsme plánovali. Jistě, můžeme se vrátit a jistě se tak také stane, ale i tak bychom promarnili tento život a příležitosti, které máme teď, v tuto chvíli.
Současně je třeba uznat, že jednou přijde okamžik, kdy je čas tuto realitu opustit, alespoň dočasně.
To může nastat následkem nemoci, stáří, úrazu nebo násilí. Naše životy mohou skončit, aniž bychom na to měli vliv.
K tomu však dochází stále méně často. Díky pokroku ve vědě, technice a medicíně umíráme stále méně často na vnější faktory, které dříve znamenaly jistou smrt. Žijeme déle a zdravěji.
Můžeme dosáhnout bodu ve svém vývoji, kde překonáme smrt. Možná se naučíme léčit všechny nemoci, nahradit všechny zničené nebo selhávající orgány nebo dokonce zvrátit samotný proces stárnutí. Můžeme získávat pomoc tak rychle, že žádná situace nebude ztracena a možná se dokážeme stát i odolnějšími a schopnějšími.
Pokud k tomu dojde a my si budeme moci zvolit žít téměř věčně, musíme tak i udělat?
Ne, nemusíme. I když přemůžeme smrt, stále můžeme kdykoliv ukončit svůj život, abychom uzavřeli tuto fázi a vrátili se do skutečné reality.
Můžeme to udělat kdykoliv. Nyní, zítra, nebo až pocítíme, že jsme dosáhli toho, co jsme zde hledali. To může pro různé lidi znamenat zcela odlišné věci.
Někdo by mohl chtít žít tisíce let napříč celými epochami, zatímco jiný může mít pocit, že dosáhl všeho, co chtěl, již ve věku 27 let, a pro někoho třetího může být utrpení a bolest mírou čekající na naplnění.
Ukončení vlastního života může být někdy jediným aktem, kdy se jedinec cítí skutečně svobodný. Když to učiní z vlastního svobodného rozhodnutí a po pečlivém zvážení, není to tragédie, ale obdivuhodný čin, který si možná zaslouží oslavit. Je to příležitost vzdát hold životu, který osoba, jež ho žila, vnímá jako naplněný a úplný.
V budoucnosti nás smrt pohltí jen pokud to budeme chtít, a na takový přístup k životu a smrti již nyní můžeme být připraveni. Možná jednoho dne ucítíme, že je toho dost; možná pocítíme, že to bylo vše. Pak uspořádejme oslavu a odejděme radostně!
Ale dokud tento moment, kdy zemřeme, nenastal, jedná se o okamžik, kdy žijeme. Je dobré být v tomto momentu přítomný a prožívat jej naplno, ve vší jeho kráse i bídě.
Toto je náš život tady a teď. Žij ho!